 |
 |
|
|
Cestovatelská kuchařka - díl 4. Avokádová pomazánka z Kanárských ostrovů
Cestování je moje vášeň. Jídlo je moje vášeň. Klepání pusou nebo-li povídání je moje vášeň. Každý z nás má svoje obsese, které mu ničí a zároveň zpestřují život. Jsou to vášně, které nás posouvají dál a nenechají nás dlouho sedět na jednom místě.
Když jsme se vrátili z Bali, byla jsem doslova posedlá vařením. Neustále jsem experimentovala s ingrediencemi, které používají v Indonésii. Ovesné, rýžové a sojové smetany na vaření jsem vyměnila za kokosové mléko. Téměř do každého jídla jsem přidávala čerstvou kurkumu a zničila si tak veškeré plastové spotřebiče. Bílá barva v mé kuchyni prostě neexistuje.
Můj život zabředl do běžných kolejí. Ráno šťáva z čerstvého ovoce a zeleniny, cesta do práce, práce na recepci, cesta z práce, zatopit, uvařit, přiložit, najíst se, připravit si jídlo do práce, poklábosit s rodinou či kamarády, přiložit, přečíst si knížku a jít spát. Cestování vás donutí přemýšlet. Přemýšlet nad existenciálními věcmi. Co chcete od života, jestli život, který žijete, máte rádi. Jestli práci, kterou děláte, děláte s láskou. Nesčetně krát jsem si vybavila tváře indonéských žen, které prodávají každý den to stejné jídlo, na stejném místě, se stejně šťastným a pohodovým úsměvem. Když mi bylo smutno, pouštěla jsem si písničku od Piana, lombockého kamaráda, kterou mi zpíval a hrál na pláži. Poslouchala jsem ji pořád dokola, dokud můj obličej opět nezdobil šťastný úsměv. Stačilo si uvědomit, že to jak se cítím a budu se cítit, záleží jen na mně. Štěstí nemusí být muška jenom zlatá. Stačí udělat ten první krok.
Vždycky jsem toužila žít v cizině, ale nikdy se nenaskytla vhodná doba odjet. Možná i správná touha udělat onen první krok. Po maturitě jsme se dostala na vysokou, zatím co moje nejlepší kamarádka odjela do Anglie jako au-pair. Jezdila jsem ji navštěvovat a nikdy mě tenkrát nenapadlo litovat, že jsem nevypadla taky. Vystřelit v osmnácti letec do ciziny, kde nikomu pořádně nerozumíte, protože jste se angličtinu učili pouze na střední škole, dvě hodiny týdně, s česky mluvící učitelkou, která angličtinu studovala v Čechách, byla pořádná škola života. Během mých studií se pomalu začal rozjíždět Erasmus. Jenže já studovala soukromou vysokou školu, v té době jedinou s oborem tvůrčího psaní u nás, a mamka mi kladla na srdce, ať prvně školu dodělám, a pak si jedu. Jako by tušila, že nebude trvat ani deset let a škola vyhlásí bankrot.
Když jsem konečně byla volná a vystřelila žít do ciziny, na Kanárské ostrovy, přišla celosvětová ekonomická krize a sehnat práci v cizině, nebyla žádná sranda. Když nad tím teď přemýšlím, ani jsem žádnou nehledala. Žili jsme na fince u Primavery a Rity, kde jsme za jídlo sekali srpem trávu a pomáhali, s čím bylo třeba. Bydleli jsme v našem maličkatém stanu pod obrovským avokádovým stromem. Chodili jsme na ryby, učili se španělsky a užívali si života. Spolu s námi byli na fince, což v překladu znamená farma, ale u nás bychom spíš řekli zahrada, ještě tři kluci z Moravy. Takže jsem denně dostávala lekce spisovného českého jazyka. Byla to sranda. Společně jsme vařili z basury. Jídla, které v krámě vyhodili z důvodu vypršení minimální doby trvanlivosti nebo kvůli tomu, že jim přišla čerstvá várka. Mamka se tenkrát kácela při pomyšlení, že její študovaná dcera se fláká na Kanárech a jí z kontejneru. Já to viděla jinak. Učila jsem se Španělsky, užívala svobody, moře, krásného počasí a peníze za jídlo jsme ušetřili na cestování po těchto úžasných španělských ostrovech. Měla bych nejspíš osvětlit, jak takové jídlo z kontejneru vypadá, protože jestli si vybavíte naše smradlavé, špinavé kontejnery, jste na omylu. Na Kanárech byly kontejnery čisťoučké, schované v zadu za supermarketem. Ve velkých městech byly i v místnosti, která sloužila jako velký chlaďak, takže se mléčným produktům nic nestalo. Jogurty se běžně daly jíst i po několika týdenní prošlé době trvanlivosti, což mi vrtalo hlavou, a proto jsem je přestala jíst. Basura na Kanárech fungovala asi tak, jako dnes vyhrazené koutky na zlevněné potraviny. S velkým rozdílem. Potraviny ne vždycky byly prošlé a byly zadarmo. Díky tomu jsme měli neustálý příjem čerstvé zeleniny. Stačila totiž jen jedna nahnilá mrkev v balení a vyhodilo se celé. Stejně jako když do obchodu dovezli čerstvé celozrnné pečivo, tak neprodaný zbytek vyhodili. Díky tomuto šílenému plýtvání se z nás stali recyklátoři. Využívali jsme konzumní společnosti, která neuměla hospodařit, a ještě jsme si díky tomu užili spoustu dobrodružství. Každý den jsme si z nejdražšího chleba v krámě připravovali super topinky s avokádovou pomazánkou. Avokádo se stalo naší základní potravinou, jelikož rostlo všude kolem nás. Kluci nad ním zezačátku ohrnovali nos, ale pak mu přece jen přišli na chuť, a nemohli se ho nabažit stejně jako my. Avokádo je plod Hruškovce přelahodného. Patří překvapivě mezi ovoce, které je tvořeno téměř z osmdesáti procent tukem, hlavně tělu velmi prospěšných nenasycených mastných kyselin. Dále obsahuje nepřeberné množství vitamínů, minerálů, antioxidantů a vlákniny. Díky přítomností tuků dochází tak k efektivnímu vstřebávání karotenoidů. Avokádo obsahuje také lecitin, který snižuje cholesterol a zlepšuje paměť. Vzhledem k jeho vyživovacím kvalitám se doporučuje také osobám s kardiovaskulárními problémy a nemocemi nervového systému. Je bohaté na vitamín A, B1, B2, B6 a E, železo, vápník, fosfor či draslík. Pomáhá při tvorbě červených krvinek a podporuje soustředění. Je ideální jako svačina pro děti do školy namísto tavených sýrů, které jsou plné zdraví škodlivých tavících solí a aditiv.
V Čechách je možné pořídit dvě odrůdy Hass a Fuerte. K mým oblíbeným patří Hass, jelikož mi přijde, že u nás lépe dozrává a je chutnější. Poznáte ho podle hnědofialové barvy a strupovité slupky. Fuerte vypadá jak velká, lesklá, zelená, hladká hruška. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem si koupila toto zelené avokádo tvrdé, že si ho nechám doma dojít, a ne vždycky jsem si pochutnala, jelikož nedozrálo, tak jak by mělo. Problém vidím v přepravě ovoce. Avokáda se chladí, aby déle vydržela, i přesto, že nepatří k ovoci, které by se chladit mělo. Na Kanárech jsme ovoce trhali ze stromu nebo sbírali pod stromem ještě tvrdé a trvalo kolem čtyř dní než nám při venkovní teplotě, v teple, na tmavém místě došlo. Na Zélandu vzhledem k jiné vlhkosti a teplotě je zase dobré nechávat avokádo dozrávat v lednici. To, že je avokádo vhodné ke konzumaci, se dá poznat dvojím způsobem. Pojídači avokád poznají dobré avokádo již od pohledu. Mělo by mít určitou velikost, odrůda Fuerte by neměla mít po sobě hnědé fleky a vyscvrkanou šlupku. Na dotyk by avokádo nemělo být jako kámen, ani jako bláto, ale měli byste cítit podobný odpor, jako když zmáčknete kůži na zápěstí. Pokud si stále nejste jisti, můžete zralost identifikovat i díky jeho „pupíčku“. Když odstraníte malou stopku, měla by barva pod ní být nažloutlá. Pokud bude zelená, je avokádo nezralé, pokud bude hnědá, je přezrálé. Když avokádo rozkrojíte, poznáte jeho zralost díky tomu, jak lehce jde oddělit slupka od dužiny. Zralé avokádo není uvnitř hnědé a jde krásně rozmixovat na hladký krém. Většina z nás jistě zná Quacamole (čti gvakamole), pálivou pochoutku z avokáda. Ovoce je však možné připravit i na sladko. Primavera nás učil dát do dolíčku po pecce cukr, který se hojně zakapal citrónovou šťávou, a avokádo se tak dlabalo hezky postupně lžičkou. Je možné ho použít také jako základ sladké pěny či krémů na dort, stačí přidat cukr, med nebo ovocný sirup, kakao či karob. Díky tomu, že avokádo nemá samo o sobě žádnou specifickou chuť, můžete ho upravit jak na sladko, tak i na slano. Já ho zbožňuji na všechny možné způsoby, a mám ho neustále při ruce. Kupuji různé zralosti avokád, takže mi dozrávají hezky postupně. Mám tak neustále skvělou alternativu k mléčným pomazánkám na chleba, které nejím.
Kanárské ostrovy jsme nakonec projeli čtyři, a to Grand Canarii, Tenerife, Gomeru a Hiero. V té době jsem se o vaření nijak speciálně nezajímala, ale mou vášní bylo ochutnávání potravin, které neznám. Zkusili jsme všechno exotické ovoce, různá koření, zeleninu, pečiva, nápoje a nejvíc jsme si pochutnávali na kanárských sýrech. Domů jsem si po půl roce přivezla závislost na avokádu a nápoji zvaném Horchata de Chufa. Je to nápoj vyrobený z tygřích ořechů, které jsou podobné cizrně. K dostání je ve všech supermarketech po celém Španělsku a Kanárských ostrovech. U nás ho lze pořídit v krámcích se zdravou výživou či specializovaných krámcích na španělské produkty. Je úžasnou alternativou k živočišnému mléku a rozhodně vás překvapí neobvyklou chutí. O mých potravinových závislostech byste mohli číst ještě hoooodně dlouho. Bude lepší, když si připravíme mé oblíbené avokádo.
Avokádová pomazánka z Kanárských ostrovů
Ingredience:
2 zralá avokáda
½ žluté papriky – grilovaná či pečená
½ červené papriky – grilovaná či pečená
1 šalotka
2 stroužky česneku – či dle chuti
1 zelená chilli paprička – či dle chuti
20 g čerstvého koriandru - kdo nemá rád jeho výraznou chuť, je možné přidat petrželku či zelené výhonky jarní cibulky.
Sůl, pepř a citrónová šťáva
Postup:
Avokáda zbavíme slupky a pecky. Jedna zajímavost je, že avokádo nemusíte kupovat v bio kvalitě, jelikož jeho silná slupka nepropustí chemické postřiky dovnitř plodu. Dužinu jemně rozmačkáme vidličkou a přidáme citrónovou šťávu. Ta je zde důležitá hlavně kvůli tomu, že pomazánka pak nepodléhá rychlému hnědnutí. Přidejte trochu soli, pepře, jemně pokrájenou šalotku a papriku. Lehce promixujte a přidejte česnek, chilli a koriandr. Nejúžasnější na téhle pomazánce je, že si do ní můžete dát, co vás napadne. Já mám avokádo ráda i jen se solí a s česnekem, ale můžete přidat i rajčata, čerstvou papriku či kukuřici. Chilli, česnek a sůl přidávejte dle vaší chuti. Pomazánku je možné skladovat v lednici, ale většinou i přes přidání citrónu hnědne. Na chuti to však nic nemění. Já doporučuji si ji připravit vždy čerstvou. Nejlépe se hodí na celozrnnou topinku, v Mexiku se pojídá s kukuřičnými lupínky Nachos nebo si ji můžete přidat jen jako dressing na váš večerní salát.
Text: Alena Voglová
Foto: Alena Voglová a Dagmar Mulligan
|
|
